Dneska to nebude o dání „na frak“, ale přesně naopak. Dovolím si totiž zařadit dopis, který mě osobně potěšil a takříkajíc postavil na nohy.

No, a protože jsem nedílnou součástí kolektivu představenstva, pracovníků správy družstva a v širším měřítku všech družstevníků a vlastníků bytů – tedy čtenářů měsíčníku Krušnohor – s jeho obsahem se podělím, protože soudím, že ten je určen také vám.

Obdržel jsem děkovný dopis od pražské právničky.

„Ráda bych vyjádřila svou podporu Vašim názorům a krokům. Chtěla jsem Vám napsat již dříve, ale teď aktuálně reaguji na jeden z Vašich projevů,“ napsala mi.

Tím „projevem“ právnička myslela rozhovor, který jsem poskytl Parlamentním listům.cz. Celostátní zpravodajský a publicistický server text uveřejnil pod titulkem Šabatová si žije někde, kde cikána znají akorát ze starých knížek, a chce radit. Titulek napovídá, o čem a o kom rozhovor byl.

„Bylo by třeba v České republice více takových lidí, kteří nejsou mimo realitu a uvažují zdravým selským rozumem. Za své praxe právníka jsem rasismus na ruby u svých případů zažila – klientkám (matkám samoživitelkám) jsem pomoci nedokázala a na vlastní oči jsem viděla naprosto jiný (diskriminační) přístup sociálních pracovnic k cikánkám. Jejich drzost, absence pokory a slušnosti jim vydobyla výhody, které ostatní (bílé) maminky v nouzi neměly,“ popsala vlastní zkušenosti pražská právnička a pokračovala: „Žiji v Praze, a přesto mě zdravý selský rozum neopustil. Podporuji vlastenecké politické strany a pana prezidenta.“

V závěru dopisu zdůraznila: „Chci Vám jménem sebe i své rodiny vyjádřit velkou úctu k Vaší odvaze a držíme Vám pěsti (nicméně asi sám víte, že většina společnosti ve Vašich názorech/postupech stojí za Vámi – a to i přes opačné názory několika sluníčkářských elit zcela odtržených od reality.) Děkuji za vše, co děláte pro lidi, a vážím si Vás!“

Tolik znění dopisu, který podepsala JUDr. Marie Průšová.

Jako slušný člověk jsem samozřejmě odpověděl.

Reagoval jsem takto: „Vážená paní doktorko, Vaše podpora mě velmi těší a popravdě potřebuji občas dostat podobný dopis, protože mě zase trošku dobije pro další „boj“. Je to totiž pořád dokola a občas začnete propadat myšlenkám, že je vše zbytečné. Potom mne ale někdo potká na ulici, nebo napíše jako Vy, a já si řeknu, nevzdávej to, přece nás sluníčkáři nepřeválcují, přece jde nastavit normální stav. Ještě jednou děkuji!“

Titulek zmíněného rozhovoru publikovaného v Parlamentních listech.cz.

Věřím, že byste se pod tato slova také podepsali. Dopis mě opravdu velmi potěšil. Díky za podporu patří i vám.