Dlužníci a nemožnost bytových družstev či společenství vlastníků jednotek (SVJ) domoci se alespoň částečného splacení neuhrazených částek od majitelů bytů v případech, kdy je na ně uvalena exekuce, je žhavým tématem nejen debat mezi bydlícími a obsahu článků zveřejněných v měsíčníku Krušnohor a jiných tiskových periodicích a také na webových stránkách. O tuto problematiku se dlouhodobě zajímá a snaží se ji řešit senátorka RNDr. JITKA SEITLOVÁ (bezpartijní, zvolená za volební obvod č. 63 – Přerov).

Proto jsme jí položili několik otázek týkajících se praktik schvalovacího procesu v Senátu a Poslanecké sněmovně.

RNDr. Jitka Seitlová

Poslaneckou sněmovnou i Senátem procházejí zákony, které mají řadu nedostatků a posléze v praxi způsobují nemalé problémy v různých oblastech života. Nový občanský zákoník (NOZ) a zákon o obchodních korporacích (ZOK) jsou toho konkrétními důkazy. Mnoha nedorozuměním by se dalo předejít, kdyby byly mnohem více brány v potaz připomínky institucí, které se k návrhům znění zákonů vyjadřují a upozorňují na možné problémy. Většinou bez znatelného výsledku. Dokážete říct, proč se to tak děje?

Myslím si, že ve většině případů se nejedná o nedorozumění. Téměř při každém předložení návrhu zákona dochází ke střetům protichůdných zájmů dotčených skupin. Rozhodující je, kterým z nich a v jaké míře je dána přednost vládou a parlamentem. V našem případě získaly podle současné právní úpravy zcela výsadní postavení banky a právnické osoby poskytující zástavní úvěry. Bohužel, na úkor ochrany vlastníků bytů. Je přitom nepochybné, že již dříve musely být předkladatelům zákonů známé nezbytné formy právní ochrany před neplatiči v obdobných společenstvích vlastníků, například v Rakousku nebo Spolkové republice Německo.

Způsob obhajoby předkladatelů nejen zmiňovaných zákonů, spočívající ve sdělení, že praxe prověří a ukáže a potom případně uděláme novelu, problém upravíme vyhláškou a podobně, se zdá v běžném životě náročnější než schválení původního nedokonalého zákona. Co si myslíte o tomto stále častějším nešvaru?

V Senátu jsem – s přerušením své působnosti ve funkci zástupkyně veřejného ochránce práv – již od jeho vzniku v roce 1997. Tehdy nebylo možné, aby byl návrh zákona předkládán bez návrhů podzákonných předpisů. Dnes je to – bohužel – běžná praxe, přestože je v rozporu s legislativními pravidly vlády. Podzákonné nařízení schvaluje vláda, vyhlášky po meziresortním vypořádání již jen ministerstvo. Je to nešvar, který umožňuje vyhnout se kontrole a projednávání často citlivých bodů parlamentem.

Je třeba si uvědomit, že žádný zákon není dokonalý. Jsem ovšem přesvědčena o tom, že pokud se ví o nedostatku návrhu, který může lidem v praxi způsobit potíže, neměl by být právní předpis přijat.

Co vás vedlo k tomu, že jste se začala oblastí bytové politiky více zabývat? Jste jedna z mála, která se snaží nedostatky způsobující bytovým družstvům a společenstvím vlastníků jednotek nemalé problémy řešit. Konkrétně dluhové pasti, do nichž se tato společenství dostávají vinou nerovnocenného postavení oproti bankám, exekutorům a dalším institucím.

S problémy kolem existence nevymahatelných statisícových dluhů se na mne obrátilo několik společenství vlastníků jednotek působících v mém volebním obvodu. Stav, kdy poctiví členové společenství musejí uhradit dluhy za neplatiče a nezřídka tak dochází až k hranici jejich existenčního ohrožení, považuji v právním státě za nepřijatelný.

Jak probíhá příprava pro takovou – v tomto případě se¬nátní – iniciativu, jež má následně napravit nedostatky v zákoně?

Již více než rok běží celá řada nekonečných jednání – s exekutivou, zástupci bank, exekutory. Stále jsou předkládány důvody, proč nemůže dojít k nápravě.

Jak vypadá následný proces schvalování, jímž musí budoucí zákony projít?

Návrh nyní prochází výbory Senátu a potom bude předložen plénu Senátu. Pokud dojde k jeho schválení, bude předložen Poslanecké sněmovně, kde proběhne opět celé kolečko projednávání, stanovisko dává vláda a její legislativní rada. Pak půjde opět do Senátu a nakonec k prezidentovi republiky. Legislativní proces je poměrně zdlouhavý.

Je téma bytové politiky a obecně bydlení zajímavé pro sená-tory? Nebo v Senátu tato problematika hraje spíše druhé housle?

Když si promítnu zákony za poslední dva tři roky procházející Senátem, dominují jednoznačně opakované novely zákonů, týkající se procesních a regulatorních kompetencí úřadů. Většina návrhů a novel je vyvolána předpisy Evropské unie. Bytová politika není součástí evropské agendy. Jedním z důsledků je dlouhodobé odkládání potřebných změn v oblasti bytového práva.

Lidem se obecně zdá, že na řešení problémů má zvolená politická garnitura jen zhruba dva roky ze čtyřletého volebního období, protože první rok se noví politici (ministři) seznamují s agendou a rok před volbami už nic nechtějí schválit, protože budou „přece" volby a po nich se uvidí. Jak tento fakt hodnotíte z pozice senátorky dlouhodobě vykonávající svůj mandát?

Dostatečný přehled ve svěřené oblasti kompetence by měl být jedním z předpokladů pro nominaci do funkce ministra. Argument o „roku před volbami“ považuji za výmluvu.

Existuje způsob – nátlak či páka – na to, aby evidentně špatné znění navrhovaných zákonů bylo změněno po jasných upozorněních lidí z praxe ještě před tím, než dojde ke konečnému schvalování poslanci a senátory? Ve světle posledních událostí se to zdá bohužel skoro nemožné.

Jediná možnost je nevzdávat se, bojovat, nenechat se odradit. Vždyť právě nemožnost domoci se vymahatelnosti dluhů za neplatiče ve společenstvích vlastníků jednotek se týká tolika občanů! Vláda a parlament nemohou tuto zjevnou nespravedlnost stále přehlížet!