Obyvatelé mají oči, proto vidí, co se děje kolem nich (6)
… zatímco Agentura pro sociální začleňování, která začala v Mostě působit vloni, jako kdyby trpěla šedým zákalem. Alespoň tak na nás působí obsah její „analýzy“ situace v okresním městě a zvláště v problémové lokalitě Stovky.
Dnes pokračujeme ve zveřejňování vašich příběhů, které v původní písemné podobě předáme Agentuře, aby zjistila, jaký je skutečný stav, který si sama neumí zjistit, a neobviňovala nás z toho, že si vymýšlíme a způsobujeme mezi obyvateli Mostu (a nejen Mostu) negativní atmosféru. Příspěvky nadále posílejte na e-mailovou adresu tiskovy.mluvci@sbdkrusnohor.cz nebo na klasickou poštovní adresu SBD Krušnohor, redakce zpravodaje, ČSA 1766, 434 01 Most.
|
Příběh č. 35 Přeji vám mnoho úspěchů a pevných nervů v boji s neplatiči a nepřizpůsobivými! Jelikož jsem měl cikány před okny mnoho let, než byl dům vybydlen, tak mi o nich někdo může vyprávět bajky o tom, jak jsou slušní, jak chce. Říkám cikáni, přesně jako spisovatel Čapek, a nepovažuji to za rasistické. Zatímco ostatní lidé chodili do práce a potřebovali si odpočinout, tak několik rodin cikánů dokázalo dělat hluk do pozdních večerních hodin. Nebylo výjimkou je vidět opilé již v devět ráno. Policie byla u cikánů pečená vařená, a to nikoliv kvůli hluku, ale díky jejich „sběratelské vášni“. Co se týká školní docházky, tak již malé cikánské děti jsou vychovávány stylem „nemám dobré botičky, mamka půjde na obec a oni nám je koupí“. Mnoho zdaru vám přeji při řešení tíživé problematiky, ačkoliv asi budete hodně napadáni a podezírání z rasového podtextu svého jednání. Když se podíváte do historie, pak zjistíte, že se toto řeší již pěkně dlouho. Roku 1751 vydala Marie Terezie nový dekret, který umožňoval vyhošťovat již pouze cizí cikány, zatímco domácí měli být odesíláni do svých rodišť, která měla povinnost se o ně postarat. Od počátku 60. let 18. století zahájila císařovna systematický projekt usazování a asimilace cikánů k rolnickému životu. Důraz byl kladen i na povinnou školní docházku a dodržování hygienických zásad. Josef II. v programu asimilace pokračoval. Přestože bylo uskutečněno mnoho pokusů, všechno bylo marné. Na přelomu 20. a 21. století začaly zájem cikánů přitahovat například Spojené království Velké Británie a Severního Irska a také Kanada. Zpočátku některým motivovaným cikánům umožnily tyto země úspěšnou asimilaci, avšak pod náporem větších skupin, které začaly neúměrně zatěžovat štědré sociální systémy těchto zemí, se státy začaly dalšímu přílivu přistěhovalců bránit. Etnické souvislosti těchto opatření však z důvodu demokratických tradic politické korektnosti nemohou být oficiálně přiznávány, byť fakticky mohou hrát roli například v metodice rozhodování o žádostech o víza. Možná by vám pomohlo kontaktovat pana Čunka ze Zlínského kraje za účelem poskytnutí nějakých rad. (Muž ze Svitav zajímající se o dění v Mostě.) |
|
Příběh č. 36 Reaguji na článek „Šok! Cikánští „milionoví“ dlužníci sepsali petici, že za stav Janova může Krušnohor“, otištěný v družstevním měsíčníku č. 12/2016 (str. 8 – 9). Článek mě opravdu nadzvedl ze židle. Cikáni jsou tak drzí (což si myslím, že je slabé slovo), že sepíší petici, jak jsou utiskovaní? Do nebe volající neomalenost! Mám také zkušenost s nevychovanými cikány, i když nebydlím ve Stovkách v Mostě. Žiji v Janově, kde vznikla ona neskutečná petice, tak doufám, že i můj příspěvek bude k užitku. Do bloku I v Luční ulici se před pár lety nastěhovali díky realitní společnosti cikáni Čonkovci. První týden rozlámali všechny vložky FAB v suterénu, kočárkárně, kolárně a sklepích. Když jsem za nimi šla, tvrdili, že oni to nebyli, kdo to udělal. Několik dnů na to prokopli dveře kočárkárny a když se nedostali dovnitř, zničili vložku FAB, kterou jsem mezitím vyměnila. Opět to nebyli oni, kdo to udělal, jak tvrdili. Po dalším upozornění vnikli do kočárkárny, kde se ztratila nová pračka, kterou si tam, po domluvě se mnou, dala nájemnice na několik dnů. Čonkovci opět o ničem nevěděli. Po příjezdu policie, kterou jsem kontaktovala po každé škodní události, šla hlídka do bytu Čonků – a ejhle! Pračka byla u nich doma! Jak se k nim do bytu dostala, samozřejmě opět nevěděli! To je jeden z mnoha případů „utiskovaných“ cikánů. (Dagmar Rauschová, předsedkyně SA 043) |
|
Příběh č. 37 V Mostě žiji celý život. Musel bych být slepý, abych neviděl, jak moc jsme v tomto městě na tom zle oproti jiným městům, kde jsem byl například na vojně. Most mám přesto rád, je to přece jen rodné město. Posledních několik let se situace zhoršuje i na zdejší poměry opravdu rychle. Z Mostu se stává skládka odpadu z celé České republiky (ale i z Bulharska, Rumunska atd.). Člověku se ale nad tímto jinak fajn městem zlomit hůl nechce. S cikány tu byl vždycky problém. Setkání s nimi na ulici se dá ještě zvládnout. Člověk holt musí zapomenout na svoje slušné vychování a ctít rčení o hrubé záplatě. Bohužel, žít s cikány v jednom vchodu paneláku je věc jiná. Asi před rokem jsem měl možnost vyměnit si s otcem byt a jít bydlet do většího. Mám rodinu, zatímco on zůstal sám. Byl jsem z toho nadšený. Koneckonců v tom bytě jsem strávil dětství a myslel jsem si, že mě nic nemůže překvapit. Věděl jsem sice, že ve vchodu žijí cikáni – ale což ti jsou i ve vchodu, ze kterého jsem se stěhoval. Věděl jsem, že se s nimi nakonec dalo nějak domluvit. Bohužel, spletl jsem se. Bordel (sousedi z nějakého důvodu veškeré odpadky před cestou do popelnice minimálně týden větrají před dveřmi), smrad (v létě jsem si mouchy mohl pojmenovávat) a hlavně soustavný hluk... Sousedé mají malé děti, které řvou. O. K. To je u dětí běžné. Jenže z nějakého neznámého důvodu sousedé považují izolaci řvoucího dítěte umístěním za venkovní dveře bytu za super nápad. To, že děti pravidelně zůstávají bez dozoru, když jde starší osazenstvo bytu slavit, už vzbuzuje spíš lítost – a také obavu z toho, co z takových capartů vyroste. Ze všeho nejhoršího je bezmoc. Když se někdo chová na ulici jako prase, tak ho buď ignorujete anebo seřvete. Ale ve vchodu? Ignorace stavu je nemožná, neboť mejdan ve tři ráno (hodinu před vstáváním do práce) prostě ignorovat nelze a seřvání vyvolá buď posměch anebo útok. Nu a co si budeme lhát: kdo dnes stojí o rvačku s cikánem, když je skoro jisté, že policie vás nakonec označí za rasistu a věc odnesete vy? Zůstávají tedy běžné prostředky. Zkusil jsem oslovit domovníka. Ten sice účastně kroutil hlavou a věc ho upřímně mrzela, ale jeho domluva sousedům byla marná. Zkusil jsem policii. Hlídka přijela řešit jeden z konfliktů, který už zaváněl vážnou rvačkou. Policisté situaci uklidnili tím, že se bordel dělajícím cikánům div neomluvili za to, že je musí požádat o to, aby se ztišili. Samozřejmě jsem se policistů, o nichž vím, že jindy (úklid po psovi, nasazení botičky atp.) jsou drsňáky, zeptal na to, co bude dál. Ti mě odkázali na bezmocného domovníka. Takže dnes mám byt z doby mého dětství, odpovídající velikostí potřebám celé mé rodiny, který jsem zatím neprodal – ale jen proto, že by prodej musel být za směšný peníz, za nějž bych jednoduše mimo Most bydlení nesehnal. Samozřejmě, že zůstat v tomto bytě představuje risk, protože za rok muže být situace ještě horší, než je teď. Člověk ale pořád doufá. A tak místo toho, abych prodal byt pod cenou realitní agentuře, co ho pronajme dalším cikánům, kteří oblaží svým chováním mé slušné sousedy, jsem začal volit extremisty a modlím se za zlepšení situace. Skutečně se modlím, neboť bych nerad jednou svým dětem někde v baráčku hodně daleko od Mostu ukazoval fotky z mého mládí a musel jim říkat: „Jo to je tam, co se dnes bojí i policajti!“ Bohužel, Most následuje Chanov, ale především Janov na cestě ke vzniku ghetta – místa, které jsme původně znali jen z amerických filmů. (Muž bydlící v okolí Kahanu na sídlišti Výsluní v Mostě.) |
|
Příběh č. 38 „V e-mailu jsem napsal, že chci zůstat v přípustné anonymitě (bez adresy). Neuvést vůbec nic bych považoval za zbabělost. V příspěvku se snažím (snad kultivovaně) nazývat věci a události pravými jmény. Jsem si samozřejmě vědom jistých rizik, ale počítám s nimi,“ napsal nám v průvodním dopisu k příspěvku Tomáš Zálešák z Mostu. Jeho příspěvek nás zvláště zaujal. Nejen svojí délkou, ale hlavně popisností mnoha případů zkušeností s cikány, ale i snahou o analýzu jevů a nastínění možného dalšího vývoje. Protože se tento příspěvek svým zpracováním výrazně liší od ostatních, usoudili jsme, že by si zasloužil extra místo." Článek Tomáše Zálešáka najdete ZDE. (Petr Prokeš, redakce Krušnohoru) |
|
Příběh č. 39 Většina z nás asi ví, jaké to je mít doma nějakého toho domácího mazlíčka – ať už je to pes, kočka, morče, křeček, papoušek atd. A každý z těch, kdo takového domácího mazlíčka má nebo měl, jistě ví, kolik starostí, péče, lásky, shovívavosti a v neposlední řadě také peněz těmto svým domácím mazlíčkům dobrovolně věnuje, i když často musí přivírat oči nad tím, že dělají v bytě nepořádek, jako je vyměšování (což se týká spíše těch menších mazlíčků), přes zápach, o jejich svéhlavosti a neposlušnosti nemluvě. Trpíme to rádi a dobrovolně, protože jsou tak nějak součástí našich rodin a ve většině případů tím neobtěžujeme nikoho druhého. Ale to k čemu nás nutí naše vládní politické špičky, jim podřízená ministerstva, někteří poslanci, senátoři, zkrachovalí umělci nebo některé současné či minulé celebrity, to už hraničí a svědčí při nejmenším o příznacích jejich mentální poruchy anebo diplomaticky řečeno o jejich těžké a nebojím se říci přímo zhoubné neinformovanosti, což je v tomto případě snad nebezpečnější než mentální porucha! O čem že je řeč? O čem to mluvím? Tak tedy mluvím o snaze těchto lidí vnutit nám – slušným a pracujícím – lidem lásku, shovívavost a pochopení pro takzvané nepřizpůsobivé občany, které v drtivé většině tvoří cikáni, ano píši záměrně cikáni ač se nepovažuji za rasistu, ale je to prostě holý fakt, a proto dodávám, že jsou mezi nimi i příslušníci většinového etnika. Bohužel, situace s těmito občany už došla tak daleko, že si je díky mírné a nepochopitelné vládní politice chová naše společnost přesně jako výše zmíněné domácí mazlíčky, přičemž slušní občané jsou nuceni tolerovat jejich chování, všudypřítomný nepořádek v lokalitách, kde tito lidé „bydlí“, a to je jen špička ledovce. Tito lidé nemají a zřejmě nikdy neměli základní hygienické návyky, močí, kde je zrovna napadne, starý nábytek vyhazují běžně na ulici, a to včetně domácího komunálního odpadu, z jejich příbytků se hlavně v letních měsících šíří naprosto nesnesitelný zápach díky jejich „hygieně“. Norma jejich chování je hulvátství, sprostota, řev a hlučnost obecně. V jejich komunitě jen kvete toxikomanie všeho druhu, ale i jiné kriminální praktiky – a to vše za finančního přispění vlády České republiky a daňových poplatníků. Ten, kdo s nimi nezkusil soužit, ten nejvíce nabádá k lidskosti a pochopení, ten nahlas říká, že tito domácí mazlíčci mají svou kulturu, na což jsem obzvlášť alergický! Většina z těchto domácích mazlíčků absolutně nemá pracovní návyky anebo je spíše nechce mít! Jak je možné, že je těmto mazlíčkům díky vládní politice štědře dotováno nechutně drahé bydlení?!? Jak k tomu například přijdou slušní majitelé bytů v lokalitách, které jsou okupovány těmito mazlíčky? Prodejní cena jejich bytů je kvůli přítomnosti těchto mazlíčků neadekvátně nízká! Doplatí snad vláda těmto lidem finanční rozdíl při prodeji svého bytu? Bylo by to myslím spravedlivé, slušné a správné, jinak by to přece byla diskriminace a v tomto případě diskriminace většiny menšinou. Nebo nebyla? Ale ano byla a je! Kdy už se konečně učiní přítrž těmto vyčůraným mazlíčkům – a nebojím se říci parazitům, protože oni skutečně a umně parazitují na systému a tím v podstatě na všech slušných lidech. Jak daleko to bude muset dojít, abychom tyto parazity umravnili? Co všechno se bude muset ještě stát? Kdo odpoví na tyto otázky? Snad konečně jednou lidé, kteří mají s těmito parazity bohaté osobní zkušenosti, a ne lidé, kteří o nich vědí jen z doslechu a snaží se snad zalíbit někomu v Evropské unii a ještě se drze pokoušejí ve jménu lidskosti, svornosti a snášenlivosti apelovat na struny trpělivosti, shovívavosti a moudrosti nás, slušných lidí. Něco vám řeknu, vážení! U mne osobně už všechny tyto struny dávno praskly! Proč slušní a pracující lidé musejí strpět soužití s parazity, co mají plná ústa nároků, ale když slyší slovo povinnost, tak se jim dělá po celém těle kopřivka? Ptám se, na co mají vlastně nárok a právo slušní a pracující lidé v této zemi, když si všechny své povinnosti plní? Odpovím si sám, mají nárok i právo na slušný, klidný a bezpečný život bez vládou podporovaných a chovaných domácích mazlíčků – parazitů! Jsem si plně vědom toho, jak moc je toto téma v naší společnosti aktuální. Je to velká a bolavá rána na těle naší krásné vlasti a o to více mne zaráží, udivuje a překvapuje, jak málo se o tom mluví v médiích a dělá se, jako kdyby žádný problém neexistoval. Mám důvod a právo se domnívat, že je v tom záměr. Ale čí záměr? A co je vlastně špatného na tom hlásat pravdu? Vždyť i svým dětem vštěpujeme, aby říkali pravdu! Jenomže neřešením problému on sám nezmizí! Naopak, problém tím nabývá na intenzitě a může dorůst doslova obludných rozměrů. Jednoho dne pomyslný kalich trpělivosti slušných lidí přeteče, je jen otázkou času kdy. A potom se ti takzvaní sluníčkáři a lidé, kteří tento problém viděli jen z jedoucího pendolina, budou překvapeně ptát: „Kde se v těch lidech bere ta xenofobie, agresivita a vztek?“ Odpověď je naprosto jednoduchá! To vše v těch lidech vypěstovala tzv. sociální politika vlády, ne jen téhle vlády, ale i všech minulých vlád! I já jsem bohužel jeden z těch, kteří jsou nuceni „žít“ se svou rodinou v blízkosti těchto parazitů, být nedobrovolně rukojmím liknavé vládní politiky a na vlastní kůži prožívat jak vypadá vládní politika podpory parazitů v reálných podmínkách! Toto je dle mého názoru zjednodušeně řečeno diskriminace slušných lidí nepřizpůsobivou menšinou, což je v podmínkách moderní civilizace naprosto absurdní a nepochopitelný jev, který by se měl včas odstranit ráznými opatřeními ze strany vlády směrem k parazitům, protože tam, kde nemají paraziti vhodné podmínky, tam prostě nejsou! Za všechny slušné lidi… (Pavel Jarhan z Mostu) |
Vážení čtenáři, právě jste dočetli šestou várku příspěvků, které jsme do redakce dostali jako reakci na výzvu, abyste popsali svoje zkušenosti s cikány a nepřizpůsobivými. Pokračovat budeme zase příště. Vy, kteří jste ještě nenapsali, najděte v sobě odvahu a pošlete nám text vašeho příběhu vycházejícího z konkrétního prožitku. Garantujeme, že při publikování textu zachováme vaši anonymitu, abychom vás nevystavili agresivnímu chování cikánů a nepřizpůsobivých. Držíme palce, abyste v sobě odhodlání popsat situaci našli!