Obyvatelé mají oči, proto vidí, co se děje kolem nich (4)
… zatímco Agentura pro sociální začleňování, která začala v Mostě působit, jako kdyby trpěla šedým zákalem. Alespoň tak na nás působí obsah její „analýzy“ současné situace v okresním městě a zvláště v problémové lokalitě Stovky.
Dnes pokračujeme ve zveřejňování vašich příběhů, které v původní písemné podobě předáme Agentuře, aby zjistila, jaký je skutečný stav, který si sama neumí zjistit, a neobviňovala nás z toho, že si vymýšlíme a způsobujeme mezi obyvateli Mostu (a nejen Mostu) negativní atmosféru. Příspěvky nadále posílejte na e-mailovou adresu tiskovy.mluvci@sbdkrusnohor.cz nebo na klasickou poštovní adresu SBD Krušnohor, redakce zpravodaje, ČSA 1766, 434 01 Most.
|
Příběh č. 24 S rodinou již několik let žiji v podnájmu v Praze. Zde s manželem pracujeme a naše dítě tady navštěvuje školu. Na koupi bytu v Praze jsme rezignovali. Hledali jsme tedy místo cenově i na dojíždění dobře dostupné a s dobrou infrastrukturou. Most nás zaujal. Podařilo se nám tu koupit pěkný byt na dobrém místě. Byt jsme zařídili a na víkendy nebo několikrát do měsíce sem jezdíme. Co tu „bydlíme“, již několikrát proběhla v našem domě deratizace štěnic. Není příjemné pouštět si cizí lidi do bytu, i když jde jen o prevenci a je to jejich práce. Zničené vchodové dveře, výkaly po chodbách i ve výtahu, nepořádek, hlasité projevy a odpudivý vzhled některých „spolubydlících“ – to je jen něco málo z toho, co jsme zažili. A nemluvím jen o cikánech, v našem vchodu žijí i lidé, kteří jsou velmi pravděpodobně závislí na drogách. Už jen při pohledu na okna bytů, kde žijí, je to jasné. Jen doufám, že doma nechovají hmyz, který by opět zaplavil celý dům, a jsou natolik při vědomí, aby nezpůsobili škodu celému domu. Dá se říct, že jsme za dva roky poněkud vystřízlivěli. Neumím si představit, že bychom tu bydleli nastálo, a obdivuji všechny slušné sousedy. Vzdát to ale nechceme. Most je krásné město, které jsme přijali za vlastní. Pro mnohé by jistě bylo překvapení, jak se i v Praze dá „žít“. Je jedno, kdo z minulosti nese za tento stav odpovědnost, a je lhostejné, kdo komu ublížil. Je spousta lidí, kteří na drahé byty v Praze nemají. Co třeba udělat nějakou kampaň? Stát nyní mladým rodinám nabízí výhodnou půjčku na bydlení. Také mě napadá podat žalobu na stát a jeho zákony, díky kterým nutí žít své slušné občany s nepřizpůsobivými. Nač stát platí lidem, kteří jenom mluví o tom, co se má dělat? Jak to, že jiné státy (nejenom v EU) jsou schopny vše řešit ve prospěch svých slušných občanů – a u nás to „nejde“? Nepřizpůsobiví občané přece nemohou žít společně s těmi slušnými, ti totiž jejich chováním trpí. Integrovat se dají jen ti, co se chtějí přizpůsobit, někdy je potřeba zpřetrhat i rodinné vazby. Je na každém, jakou si jde cestou. Mám jedno dítě a ráda bych mu nabídla nějakou budoucnost. Jakou svým několika dětem nabídne matka závislá na sociálních dávkách? Jak to, že to stát podporuje? Jak to, že podporuje „podnikatele“, kteří na sociálně závislých lidech parazitují? Snad se jednou slušní lidé z Mostu a Ústeckého kraje nebudou muset před Prahou a „lepšími“ městy stydět za to, kde žijí. Když se v Praze zmíním o tom, kde jsme koupili byt, slyším jen: „Tam jo?“ Jasná diskriminace neviděného. Přeji mnoho zdaru v nelehkém boji a šanci prosadit změnu zákonů ve prospěch těch slušných občanů této země. (Žena z problémového bloku 518 na sídlišti Pod Lajsníkem v Mostě) |
|
Příběh č. 25 Reaguji na článek nazvaný Neházejte nás do jednoho pytle (Krušnohor č. 9/2016, str. 14). Myslím si, že za to, že to tak je, si můžou cikáni sami. Převážná většina nepracuje, nemají ani základní vzdělání a také jak by ho mohli mít, když už od třinácti let holky rodí děti a končí kolem šedesátky. Jak můžou vychovat slušného člověka, když sami o tom nemají páru? A těch pár slušných cikánů, co se zařadili do běžného života, to nevytrhne. Ti nejméně přizpůsobiví jsou nejvíce sprostí a agresivní, poukazuje se proto jenom na ně. A přitom samozřejmě dělají, jako kdyby se jich to netýkalo. Ti slušní by si je měli srovnat, jsou to přece taky cikáni, jsou jedni z nich. O tom, že neslušní dělají těm neslušným ostudu, to je pravda. Nevím, kde se tady ti neslušní pořád berou. Třeba v Růžové ulici, blíže ke zdravotnímu středisku, jich je čím dál víc. Chodí v tlupách a jejich suverénní hlahol nebere konce. A to by chtěli zvýhodňovat rodiny s více dětmi? Kdopak má dneska více dětí? Když to shrneme, tak by ti slušní měli těm nepřizpůsobivým rozbít hubu, aby jim nedělali ostudu. Ti neslušní si třeba příště dají pozor – to by totiž nebyl rasismu, jak se pořád ohánějí. (Žena ze sídliště Zahradní v Mostě) |
|
Příběh č. 26 S cikány ve Stovkách je to hrozné! Soužití s nimi už se stává neúnosným! Nesčetněkrát jsem byla slovně napadena v přítomnosti mé pětileté dcery. Důvodem k napadení je i skutečnost, že jedeme ve výtahu, který si oni přivolají. Zvonek u bytu vůbec nepoužíváme. Bylo na denním pořádku, že v noci zvonili a dožadovali se vpuštění do domu. Problémové rodiny si všímají toho, co nesu domů, co vykládám z auta a nestydí se bušit na dveře a dožadovat se potravin s argumentem, že jsem je teď přinesla. S dcerou není možné jít do parku před dům, jezdit na kole, či jen tak posedět na lavičce. Obsype ji banda malých Romů a berou ji kolo, sladkosti, prostě všechno, co má. Za hlasitého řevu rodičů, co jsem za svini, ať dětem hračku dám. Poslední „zážitek“ jsme měli v sobotu dopoledne, kdy jsem šla s dcerkou z nákupu. U benzinové stanice se do dcerky pustila starší Romka a oslovila ji větou: „Ty tu hubu nezavřeš!“ Tyto situace jsou stále častější – a byť mám byt v osobním vlastnictví, vážně uvažuji o jeho prodeji pod cenou. Důkaz nemám, v takových situacích hledat v tašce mobil a natáčet video, je riziko, že situace dopadne ještě hůř. (Žena ze Stovek v Mostě) |
|
Příběh č. 27 Zdevastovaný byt o patro níž zůstal po odešlé cikánské rodině prázdný. Pan majitel se opravami moc nezatěžoval, ale asi mu víc vadilo, že mu byt nevydělává, takže uplynul ani ne měsíc – a ... V podvečer, když už jsem měl za sebou těch pár okamžiků, kdy člověk přechází z pracovního režimu do domácího, mě vyrušil zvonek. Za dveřmi mladá cikánka a: „Neměl byste to železo na váleček?“ „Co jsi zač?“ „No my jsme se tu nastěhovali.“ „Aha! A jaké železo potřebuješ?“ „No, na váleček na malování!“ „Tak to nemám.“ Za chvilku se setmělo a … znovu zvonek. Tentokrát dospělá cikánka. „Nemáte sirky?“ „Na co sirky?“ „No, nám tam nejde elektrika a potřebujeme svítit.“ „Sirky nemám, u nás nikdo nekouří.“ (Sporák mám na elektřinu). Odešla. Pokračoval jsem v práci a potřeboval jsem něco ze zásuvky. Nahoře v otevřené zásuvce na mě vykoukla krabička zápalek. Zastyděl jsem se, co že jsem to za netolerantního souseda, krabičku vzal a odnesl o patro níž. Přišli mi otevřít se zapálenou svíčkou v ruce. Buď dostali zápalky od jiného souseda, nebo utratili korunu v obchůdku, který je pár kroků od vchodu. Ale sirky si vzali. Druhý den, přibližně ve stejný čas, zvonek. Tentokrát stojí za dveřmi celá rodina a mluví cikán: „Víte, dcera zabouchla dveře, my se nemůžeme dostat do bytu“. Do toho jeho partnerka: „Já jsem ti říkala, že nikdy nechci na dveřích do bytu kouli. Ta akorát otravuje. A teď to vidíš“. Pokračovala hlava skupiny: „Nemáte číslo na zámečníky, nebo na ty, co otvírají byty? A kolik to stojí?“ „Kolik to stojí, opravdu nevím, odhaduju tak 300 korun.“ „Máte na ně číslo?“ Nějaké číslo jsem v telefonu měl. Družka vytáhla z kapsy mobil, zaznamenala si číslo a pak prohlásila: „Ale já nemám kredit, mohl byste tam zavolat?“ „My vám to zaplatíme.“ Stydím se, že jsem byl netolerantní soused, který nemá železo na váleček, a telefonuju. Bohužel, volané číslo již neplatilo. Následuje druhý hovor na jiné číslo. Paní je hodná a ochotná, ano číslo na otevírání má. Třetí hovor: „Dobrý den, dovolal jsem se na zámečníky?“ „Ano, co potřebujete?“ „Sousedi si zabouchli dveře.“ „Jasně, můžeme přijet, dejte nám jméno, blok a číslo vchodu a řekněte jim, že to stojí 800 korun.“ Jakmile jsem sousedům řekl částku, okamžitě byli proti. Hlava rodu prohlásila: „Já to otevřu a domluvím se s majitelem!“ Poděkuji zámečníkům a loučím se. Logika odcházejících nájemníků zabouchnutého bytu mi poněkud unikala. Vím, že vchodové dveře do bytu stojí někde od 3 000 Kč nahoru – a to je cena bez kování. Po chvíli se na chodbě začaly rozléhat čím dál hlasitější rány, ani jsem se nemusel jít podívat, co se to začalo dít: „Kdosi“ otevíral byt. Za 15 minut rány ustaly. Bydlící byli asi už vevnitř a těšil jsem se na klid. ZVONEK! Za dveřmi cikán: „Potřebuju nějaký kus železa, nebo něco takového, mně to nejde otevřít.“ Nepůjčuji. Rány tedy pokračují ještě nějakou dobu a pak je konečně ticho. Dostali se dovnitř. Dovětek: Už jsem je pár dní neviděl, asi šli hledat byt, který má dveře s klikou. A na přiložené fotce jsou opravdu ty dveře. Byly hezké, že ano? (Muž ze stovek v Mostě)
|
|
Příběh č. 28 Píši vám o svých osobních každodenních zkušenostech ze soužití s našimi novými spolubydlícími „spoluobčany“. Koncem osmdesátých let jsem se nastěhoval do bloku 91. V našem vchodu bydleli převážně starousedlíci, většinou starší a hlavně slušní lidé. Byl zde klid, normální přátelské sousedské vztahy, čisto, pořádek, prostě příjemné prostředí a tedy i bydlení. Po prodeji bytů a založení SVJ se vymalovaly společné prostory, pořídily nové poštovní schránky, vyměnily staré vchodové dveře za nové a provedla celá řada dalších úprav pro ještě hezčí bydlení. Toto vše už je bohužel minulost. Poslední asi tři roky se k naší lítosti začala situace rapidně měnit k horšímu. Uvolněné byty po starousedlících začaly skupovat realitní kanceláře a následně do nich stěhovat „své“ nájemníky. V poslední době se jedná téměř výhradně o nájemníky problematické, nepřizpůsobivé a v podstatě už skoro vždy pouze o samé cikánské rodiny. Asi už ani nemusím zdůrazňovat, že příjemné bydlení skončilo. Už zde není klid. Nepřizpůsobivé rodiny žijí a chovají se podle vlastních, dosti svérázných pravidel. Pravidla slušného chování jsou pro ně naprosto neznámý pojem, nedodržují domovní řád, stanovy SVJ, prostě nic. Neustále mají pocit, že musí dávat všemi možnými i nemožnými způsoby celému vchodu na vědomí svou přítomnost a obtěžovat tím ostatní, slušně bydlící sousedy. Na slušné a přátelské sousedské vztahy můžeme zapomenout. O čistotě, udržování pořádku a tím i o hezkém prostředí a příjemném bydlení si můžeme nechat již leda tak zdát. Chování a způsoby těchto primitivních, arogantních a mnohdy také agresivních individuí se pochopitelně projevují naprosto všude okolo. Na chodbách se zcela běžně povalují odpadky (a to již několik málo hodin po provedeném úklidu), na zemi je napliváno, výjimkou nyní nejsou už ani loužičky a hromádky po psích mazlíčcích. Poničená je malba i samotné zdi, to samé poštovní schránky, výtah. Samostatnou kapitolou jsou vchodové dveře. Bez ohledu na to, že musely být již podruhé vyměněny za nové, jsou přední i zadní nepřetržitě v katastrofálním stavu (otevírají se zásadně vykopnutím či vylomením). Neustále rozbité sklo, ulomené kliky, poškozené zámky i samouzavírací systém Brano. Když se dveře nechají opravit, netrvá dlouho a je vše opět v dezolátním stavu. A tak je to stále dokola. Dalším téměř „folklorem“ nepřizpůsobivých je neplacení nájmu. Výrazně se tak podílejí na citelném narůstání dluhů SVJ, které tím přivádí do kritické situace. A nájem za neplatiče hradí z fondu slušní platiči. Platí tak nájem svůj i ten za neplatiče. Je tohle normální? Ne, není. Rozhodně ne v civilizovaných právních státech. V těch platí, na rozdíl od nás, plně funkční legislativa s důslednou povinností dodržovat jasná pravidla. A za jejich porušování se samozřejmě nesou důsledky. Benevolence zde nemá místo. Co se nyní v bydlení děje a co vše jsou slušní bydlící nuceni trpět, to nemá obdoby. Už se konečně náš stát probudí a začne jednat? Jak dlouho ještě bude trvat nečinnost ústavních činitelů a slušní bydlící budou nuceni snášet šikanu ze strany nepřizpůsobivých? Co všechno se ještě musí stát, aby bylo právo vždy na straně slušných lidí? Kdy už konečně zvítězí zdravý rozum a začne fungovat právo a spravedlnost a slušným bydlícím nebude ubližováno? (Muž ze třídy Budovatelů v Mostě) |
|
Příběh č. 29 Mám jen malou penzičku, tak jsem si mohla na stará kolena koupit jen levný byt v Janově. Proti cikánům jsem nikdy nic neměla, sousedila jsem s jednou rodinou již dříve a s paní jsme byly velké kamarádky. Byli to opravdu fajn sousedé, pán chodil do práce a paní uklízela v domě. Moje zkušenosti mě však nijak nepřipravily na realitu v Janově. První úder nastal tehdy, když jsem se stěhovala. Místní obyvatelé obstoupili dodávku, a jak jsme začali vykládat věci, sprostě mi skoro vše brali. Když jsem jednoho kluka pleskla přes ruku, aby mi nesebral památeční obrázek, nasupil se a povolal na mě otce a další příbuzné, kteří mi vyhrožovali, že mi propíchnou gumy. Musela jsem ujet a vrátit se s policií. Za asistence policie jsem již stěhování dokončila v klidu. U bytu byly vykopnuté dveře a odmontované veškeré zařizovací předměty, a to včetně trubek rozvodů a elektriky. Musela jsem koupit bezpečnostní dveře a byt pak opravit. V současnosti už je to trochu lepší. Už na mě neútočí, co tu chci a ať se odstěhuju jinam, že tady je to jejich, ale nepřátelství cítím dál. Je mi z toho smutno, že každý pokus o dobré sousedské vztahy odmítají. Myslím si, že zde bydlí opravdoví rasisti. (Žena ze sídliště Janov v Litvínově) |
|
Příběh č. 30 Vzhledem k celkové situaci ve městě, stále více uvažujeme o odstěhování pryč z Mostu. Konkrétně jsme bydleli v ulici Antonína Dvořáka v bloku 47 necelých deset let. Za tu dobu se to tam změnilo k nepoznání. Ze začátku jsme tam byli moc spokojení, ale s přibývajícími roky a úmrtími starousedlíků se tato lokalita stala hroznou. Nejenže nepřizpůsobiví bydleli přímo nad námi v podnájmu, ale i v přízemí opět v podnájmu a v okolních domech. O ulici Josefa Skupy a třídě Budovatelů ani nemluvím. Nebralo konců upozorňování na to, že my – na rozdíl od nich – chodíme do práce a že normální lidi v noci spí. Navíc se ještě za nimi stahovala rádoby rodina ze Slovenska, kriminálníci a narkomani – a to už opravdu nebylo k vydržení. Proto jsme se odstěhovali pryč. Nyní máme ve vchodu jednu rodinu, která má tři děti a vcelku o nich ani nevíme. Rodina dokonce dala na nástěnku ohlášení s omluvou, že bude rušit noční klid z důvodu pořádání svatby. Samozřejmě jsme to akceptovali a vážíme si toho, že akci oznámili tito lidé předem. Ve vedlejším vchodu ale bydlela strašná rodina. Její členové nezavírali vchodové dveře, v důsledku toho byly několikrát vykradeny sklepy, posedávali na schodech a na trávníku před domem. A pod okny byly plné sušáky na prádlo, vyprané tam viselo třeba i týden. Při opravě fasády domu nepoužívali vchodové dveře vůbec, lezli pouze po lešení a přes okno se dostávali do bytu. No prostě hrůza! Ale zaplať pánbůh za to, že už bydlí někde jinde. (Žena ze sídliště Podžatecká v Mostě) |
Vážení čtenáři, právě jste dočetli čtvrtou várku příspěvků, které jsme do redakce dostali jako reakci na výzvu, abyste popsali svoje zkušenosti s cikány a nepřizpůsobivými. Pokračovat budeme zase příště. Vy, kteří jste ještě nenapsali, najděte v sobě odvahu a pošlete nám text vašeho příběhu vycházejícího z konkrétního prožitku. Garantujeme, že při publikování textu zachováme vaši anonymitu, abychom vás nevystavili agresivnímu chování cikánů a nepřizpůsobivých. Držíme palce, abyste v sobě odhodlání popsat situaci našli.