Obyvatelé mají oči, proto vidí, co se děje kolem nich (3)
… zatímco Agentura pro sociální začleňování, která začala v Mostě působit, jako kdyby trpěla šedým zákalem. Alespoň tak na nás působí obsah její „analýzy“ současné situace v okresním městě a zvláště v problémové lokalitě Stovky.
Dnes pokračujeme ve zveřejňování vašich příběhů, které v původní písemné podobě předáme Agentuře, aby zjistila, jaký je skutečný stav, který si sama neumí zjistit, a neobviňovala nás z toho, že si vymýšlíme a způsobujeme mezi obyvateli Mostu (a nejen Mostu) negativní atmosféru. Příspěvky nadále posílejte na e-mailovou adresu tiskovy.mluvci@sbdkrusnohor.cz nebo na klasickou poštovní adresu SBD Krušnohor, redakce zpravodaje, ČSA 1766, 434 01 Most.
|
Příběh č. 20 Předem uvádím, že se nehodlám podepisovat. Je za tím strach z okolí a z toho, co se zde za poslední dobu děje. Bydlím v Mostě v jednom bloku za obchodním střediskem Kahan. Nájemníkem jsem skoro 11 let. Tehdy, když jsem se přistěhoval, se tu bydlelo, dá se říct, parádně (až na drobné konflikty se dvěma sousedy kvůli kouření na chodbě a hlasité hudbě – ale to je věc jiná). Až donedávna to bylo místo vcelku i klidné. Zhruba před rokem se do vedlejšího vchodu přistěhovali – byli nastěhováni (?) – cikáni. Samozřejmě to, že jsou v domě, se dalo zjistit poměrně brzy a snadno. I nezasvěcený člověk, který půjde okolo domu, pozná, že v jednom vchodu je něco špatně. Okolo celého domu je pořádek, pouze u toho jednoho vchodu je vidět bordel (odpadky apod.), vchod pomalovaný, zničená – jen pár let stará – fasáda, poničené poštovní schránky, vysklené dveře... Zábava končí ve chvíli, kdy se oteplí, oni vylézají ven a obsazují schody (chudáci ti, co chtějí domů, pár sousedů už radši chodí druhou stranou domu), plot u zdejší školy apod. a dělají hluk a nepořádek. Nebudu se zde ani rozepisovat o tom, kolik z nich tak asi může chodit do práce, o jejich dětech, jež věčně vystávají před zdejší hernou, kouří zde trávu apod. Když připočítám to, že předseda zdejšího domu dlouho otálel s opravou rozbitého zámku ve vstupních dveřích, mělo to za následek, že jsem každý den minimálně dvakrát až třikrát vyhazoval cikány už i z našeho vchodu, protože věděli, že je zde stále otevřeno a naučili se sem chodit. Nepřál bych nikomu denně uklízet vajgly, pytlíky od brambůrků a jiný bordel z prostoru před dveřmi vlastního bytu (ani nevím, čím jsem si to zasloužil, že si „posezení“ oblíbili zrovna u mě). Do toho si připočítejte ještě to, že jsem je několikrát vyhazoval i z přízemí, kam si mladí cikáni chodili balit trávu (a pak si běžte večer ven beze strachu třeba vyvenčit psa...). Nakonec byly dveře opraveny, oběhl jsem sousedy a začalo se stále zamykat (to, že pro některé lidi je strašně otravné zamykat přes den, natož v noci, je už jiný příběh, ale tyto nájemníci si pak nejvíce stěžují, že do vchodu vstupují lidé, kteří v něm nemají co pohledávat). Pokud si spočítáte počet lidí sedících na schodech, tak si těžko představíte, že se jich tolik vejde do dvou, maximálně tří bytů. Samozřejmě přes den nejde otevřít ani okno, abyste nemuseli poslouchat to, co se děje venku. Večer jejich hlasité rozhovory pokračují. Pravdou je, že poslední dobou jsou slyšet už ne z venku, ale přímo z jejich bytů, a pokud máte okna pouze na jednu stranu domu, máte prostě smůlu a kolikrát se nevyspíte. Když máte dovolenou, vidíte, v kolik hodin až dopoledne začnou vylézat ven. Ale tak proč ne, když jim to stát umožní, že?!? Můj názor je takový, že za to, co si zde cikáni dovolují, může zčásti i městská policie. Ještě před čtyřmi roky jsem pravidelně potkával jednu až dvě hlídky denně, jak jdou okolo domu. V dnešní době, kdy si vozí prdel v autech (to se nedá jinak říct), nemají šanci moc kontrolovat. Když lidi věděli (a bylo to znát), že denně kolem hlídky procházejí, byl zde vcelku opravdu klid. Co tak asi můžou strážníci zkontrolovat z druhé strany baráku, od silnice, z auta? Absolutně nic. Při psaní této reakce jsem ještě narazil na internetu na článek o tom, jak městská policie, sociální odbor a jiné instituce provádějí ve Stovkách „mapování“ cikánů. Při čtení jsem se musel smát! Zkuste je poslat do Šestistovek a Sedmistovek. To by teprve něco viděli! A snad ani nebudu zmiňovat, že jsem byl zhruba před patnácti roky zrovna u Stovek přepaden čtyřmi cikány. V současné době jsem už pevně rozhodnutý se z domu odstěhovat a mám namířeno na vesnici. V Šestistovkách a Sedmistovkách je hromada nepřizpůsobivých cikánů. Slušný člověk, který chodí do práce, poctivě vydělává a platí nájem či příspěvek vlastníka, nemá ani trochu klidu a ještě k tomu podléhá strachu. Krušnohor proti tomu vlastně ani nemůže nic dělat, protože je – stejně jako nájemníci – svázaný ze všech stran. V této situaci nevidím jiné východisko než utéct. Lepší to tady prostě nebude. A pro Agenturu pro sociální začleňování mám jeden vzkaz: Jestliže podezíráte Stavební bytové družstvo Krušnohor z toho, že něco přehání, zveličuje apod., tak vůbec nevíte, o čem mluvíte. Pokud na to máte „koule“, přijeďte alespoň na týden, abyste viděli to, jak se tu teď žije... Pak změníte názor. (Muž z Výsluní – Šestistovek) |
|
Příběh č. 21 Stačí k tomu jedna nepodstatná životní zkušenost, která vypadá nevinně. Rodiče manželky, kteří bydlí v bloku 95, tráví polovinu roku na chalupě. Nám připadl úkol provádět kontrolu bytu a vybírat poštovní schránku. Předminulý týden jsme vyzvedli poštu a stoupali po schodech od schránek, když se ozvala rána, která – jak jsme se vzápětí dozvěděli – byla způsobena kopnutím do vchodových dveří. Když jsme se otočili, viděli jsme za dveřmi mladý cikánský pár. Cikánka odemkla vchodové dveře a oba se vřítili do vchodu. „Nabušený“ cikán běžel ke mně, a postavil se přede mě jako zápasník sumo při zahájení zápasu a křičel: „To nám nemůžete otevřít?!?“ Vykoktal jsem něco ve smyslu „Jsme otočeni ke vchodu zády, a proto jsme vás neviděli.“ Chtěl jsem okamžitě volat policii, ale manželka mě po zkušenostech uklidnila. Ptali jsme se předsedy domu na to, co je to za „lidi“. Ten se jich však bojí, a odpověď nám proto neposkytl. Byli zřejmě na návštěvě, protože jsme je zde viděli poprvé. Kde vzali klíč od vchodu? Zkuste se mnou zauvažovat, jak se tato situace bude vyvíjet dál. My, gádžové, jsme opravdu sluhové. Nejenže budeme čekat u vchodových dveří, abychom umožnili vstup do domu nadřazené cikánské rase, ale brzy jí budeme nakupovat a vařit. Nemohou žít s námi ve společných domech, když jim chybějí základní prvky slušného chování. Proto volám: „My, spořádaní lidé, chceme bydlet v ghettech slušných občanů! (Muž ze Stovek) |
|
Příběh č. 22 Pracoval jsem dlouho v Chemických závodech Litvínov, taktéž tam pracovala řada cikánů. Jednalo se o dobu před budováváním kapitalismu. Uvedu příklad, jak to fungovalo. Cikán nepřišel neomluveně tři dny do práce. Měl v kontrolce od nadřízeného napsané A, účetní automaticky mu neproplatila dětské přídavky. Cikán nepřišel neomluveně deset dnů do práce, nadřízený byl povinný poslat hlášení na místní oddělení Veřejné bezpečnosti (VB). Sloužil k tomu malý formulář. Soud za to dával trest vězení v délce jednoho až dvou měsíců. Sídliště Chanov bylo postaveno jako náhrada za domy, které musely ustoupit těžbě uhlí. Jednalo se o objekty před původním nádražím, kde převážně žili cikáni. Pohroma nastala, když se do Chanova nastěhovali cikáni od našich severních sousedů. Jednalo se příbuzenské svazky. Nějakou dobu jsem byl jednatelem Technických služeb Litvínov, s. r. o. Na trvalý pracovní poměr tam bylo asi 50 zaměstnanců, z toho 20 – 25 cikánů. Nikdy jsem s nimi neměl větší problém. Za práci dostávali cikáni stejnou mzdu a odměny jako ostatní zaměstnanci. Chovali se ke mně slušně. Pokud něco potřebovali, tak jsem jim to zařídil. Byli zaměstnaní a práce si vážili. To je hlavní motto – měli práci! Pokud se týká různých agentur, tak uvedu příklad. V roce 2014 se dostavili ke mně do kanceláře dva zástupci agentury a požádali mě o spolupráci. Podle jejich sdělení se mělo jednat o akci, v níž asi patnáct osob se bude učit chodit do práce a pěstovat návyky: • ráno přijdou do firmy, nahlásí se nadřízenému a zapíšou si docházku; • potom se projdou po městě, kde se jím ukážou druhy práce; • následně se jim oznámí to, odkdy dokdy je přestávka na oběd; • oznámí se jim, kdy je konec pracovní doby, a nahlásí se nadřízenému, který zaznamená odpracovanou směnu. Kurz návyků trval čtrnáct dnů. (To není zpráva od Cimrmana, to je skutečnost.) Jediný způsob toho, jak se postupně dopracovat k nějakým výsledkům, je dát cikánům práci – a to jde i bez agentur. Doporučuji na základě svých zkušeností toto: V Česku existuje řada státních podniků. Podle mého je nutno založit na úrovni kraje a měst společnost (s. r. o., a. s.), v níž by byla možnost zaměstnávat cikány bez ohledu na jejich vzdělání a další byrokratická opatření. Uvedené společnosti by byly zaměřeny na údržbu silnic, příkopů, potoků, lesů apod. Velmi zajímavý projev měl senátor Jaroslav Kubera v horní komoře parlamentu. Pokud zaměstnaný cikán nemá účet v bance, tak mu budeme vyplácet mzdu v hotovosti třeba každý týden. Společnost by měla tímto zaměstnancům umožnit kurzy, školení zejména na stavební stroje. Pokud jde o problematiku přístupu státu k naší menšině, uvedu další příklad: Přítelkyně bydlí v Janově. Toto sídliště bylo navštíveno tolika politiky, že snad chybí už jen předseda OSN. Přítelkyně má komoru na chodbě. Do komory se probourali obyvatelé ze sousedního bytu – a to přes zeď z jejich předsíně. Komoru úspěšné vykradli, škoda jde do tisíců. Při vyšetřování policisty pachatelé sdělili, že oni nic nebourali, že panely vypadly. V usnesení PČR bylo sděleno, že se trestní stíhání zastavuje, protože pachatelé byli tři a není možno určit, který to byl. Prostě není co dodat. Můžete hádat to, jaké pleti pachatelé byli. (Muž z Litvínova) |
|
Příběh č. 23 V bloku 294 bydlím od roku 1961. Nepamatuji si, že by byly dříve v našem domě nějaké problémy. Pouze v přízemí v garsonce nikdo moc dlouho nevydržel. Vystřídalo se tam dost nájemníků a nějaký čas byla dokonce prázdná. Jenomže pak si jí odkoupil nějaký pan, prý pro svou dceru, tu jsme tam ale nikdy neviděli. Asi před rokem tam bydlela cikánská rodina a začaly problémy. Rozbité okno od sklepa, ukradené kliky od vchodu. Neustálé návštěvy a hluk. Nakonec se odstěhovala, ale za pár dní tam byla jiná rodina (starší cikánský pár), ale ty prý přinesla s sebou štěnice. Všechny byty se musely vystříkat. Pak se tato rodina odstěhovala, ale dnes už je zase zpátky. Je sice pravda, že s ní nejsou zatím žádné problémy, ale nikdy neříkej nikdy… (Žena z mostecké ulice Československé mládeže) |
Vážení čtenáři, právě jste dočetli třetí várku příspěvků, které jsme do redakce dostali jako reakci na výzvu, abyste popsali svoje zkušenosti s cikány a nepřizpůsobivými. Pokračovat budeme zase příště. Vy, kteří jste ještě nenapsali, najděte v sobě odvahu a pošlete nám text vašeho příběhu vycházejícího z konkrétního prožitku. Garantujeme, že při publikování textu zachováme vaši anonymitu, abychom vás nevystavili agresivnímu chování cikánů a nepřizpůsobivých. Držíme palce, abyste v sobě odhodlání popsat situaci našli.