Jak jsem viděl byty pro nepřizpůsobivé v USA

Když se naše skupina zástupců českých samospráv na cestě po USA v Lincolnu ve státě Nebraska rozhodovala, do jakých oblastí se na tamější exkurzi rozdělí podle zájmu, vybral jsem si sociální bydlení.

Byl jsem ale sám. Můj průvodce John pokrčil rameny: „Vždyť tam nic není, jen vybavení pro udržení životních funkcí.“

V přízemním obytném bloku bylo v jednotlivých bytech opravdu jen to nejnutnější vybavení – kuchyňská linka, postel, koupelna a samozřejmě k tomu základnímu vybavení patřila i klimatizace. Všude pořádek, zařízení ve výborném stavu. „Jak je možné, že tu nikdo nic neničí?“ zeptal jsem pod dojmem své předchozí návštěvy Chanova. John se na mě nechápavě podíval a ptal se několikrát, jak to vůbec myslím.

Pokusil jsem se mu vysvětlit náš pojem vybydlování, neplacení nájmu, ničení okolí domů. Nerozuměl mi. Po chvíli se zeptal na to, proč dáváme byty lidem, kteří je ničí. Zaskočený takovou otázkou jsem se pokoušel vysvětlit mu naši bytovou politiku, sociální dopady, postoj státu. „Proboha, to si na ty lidi nenecháváte dát reference? Přece nedáme byt někomu, kdo má za sebou něco takového!“ kroutil John nechápavě hlavou. Zeptal jsem se rozpačitě: „A kam ty lidi pak jdou, když nedostanou byt?“ John odpověděl docela klidně: „Ať si jdou kam chtějí. Amerika je přece veliká.“

Viděl jsem je pak na lavičkách, před obchoďáky, v parcích na trávě. Ty reference na uchazeče o sociální bydlení jsou skvělá věc, pomyslel jsem si tenkrát. To přece musíme v Mostě také prosadit!

Bylo to před dvaceti lety.

František BÍNA
jednatel Euroregionu Krušnohoří