Krušnohor vznikl v 60. letech minulého století, existuje tedy téměř půl století. Původně vznikl k uspokojování potřeby pracujících Mostecka po slušném a levném bydlení. Proto má ve svém názvu slovo stavební. Družstvo tehdy opravdu stavělo. Výstavba bytů po čase přestala, a proto se družstvo orientovalo na svoji nynější stěžejní činnost – správu bytového fondu. Do roku 1997 spravovalo pouze svoje byty, tedy družstevní byty. Těch je dodneška 6 400. Od uvedeného roku se stará i o nedružstevní byty. Zúčastnilo se totiž privatizace bytového fondu. A protože obyvatelé privatizovaných domů měli zájem podstoupit tento proces právě prostřednictvím Krušnohoru, počet bytů ve správě družstva dramaticky rychle narostl – až na 17 500 bytů. Pokud vezmu za základní údaj pouze počet bytů bez ohledu na vlastnictví, pak konstatuji, že Krušnohor se stal druhým největším bytovým družstvem v Česku.

To je právě velký omyl, kterému – bohužel – věří stále hodně lidí. O byty se staráme. To je doména činnosti družstva. S byty vůbec neobchodujeme.

V rámci správy bytového fondu zajišťujeme pro domy veškerý servis týkající se bydlení – vedení ekonomické agendy a souvisejících agend bydlících a dalších, zajišťujeme komunikaci s orgány a institucemi, soudy, notáři, katastrálním úřadem, policií. Staráme se pochopitelně o všechny záležitosti týkající se předpisu nájemného, provádíme všechny potřebné právní služby, které souvisejí s bydlením, obstaráváme veškeré záležitosti týkající se technického stavu budov, vyhlašujeme výběrová řízení, organizujeme dozorovou a inženýrskou činnost. Vykonáváme všechny činnosti související s opravami a rekonstrukcemi objektů. Zajišťujeme i celou řadu doprovodných činností – revize, drobnou údržbu a havarijní pohotovost. Všechny systémy máme dobře propracované. Například v havarijní činnosti se rozhodně nemáme za co stydět. Havarijní dispečink funguje nonstop, lidé na něj volají prostřednictvím bezplatné telefonní linky. Máme dobře fungující systém pečlivě vybraných firem.

Údržbu máme rozdělenou na malou a velkou. V případě malé se jedná o objem prací kolem 30 tisíc korun, v případě velké nad tuto částku. Malou údržbu zajišťují nasmlouvané firmy na objednání. Jejich zaměstnanci přijedou a v domech udělají objednané práce. Na práce v rámci velké údržby se vyhlašují výběrová řízení. Ta mají přesný řád. Jsou naprosto průhledná. Řeči o tom, jak Krušnohor někomu přihrává zakázky, jsou opravdu jenom fámy. Šíří je zhrzené firmy, kterým se nepodařilo vyhrát výběrové řízení.

Nejen před časem, chlubíme se pořád, protože jsme na udělené certifikace náležitě hrdí. Svého času jsme byli jediným bytovým družstvem v České republice, které je dostalo, nyní jsme jedni z mála, které je má. Je to vlastně vrchol naší práce. Máme certifikace na systém jakosti a environmentu (ISO 9001, ISO 14001). Pojem jakosti je všem známý. Ovšem pojem environmentu vysvětlit musím. Přihlédli jsme k tomu, v jak ekologicky postiženém regionu žijeme. Řekli jsme si proto, že se chceme postavit vstřícně i k životnímu prostředí. Proto jsme si naši činnost nechali prověřit a následně certifikovat právě pro environment, což znamená, že jsme družstvo provádějící ekologicky čistou činnost. Přesněji řečeno provádějí ji námi sjednané firmy. Je to od nás gesto, jehož prostřednictvím lidem říkáme, že si uvědomujeme, v jakém regionu se nacházíme a že je zapotřebí pro životní prostředí v něm něco udělat. I s tím naším málem, co můžeme ke zlepšení situace nabídnout, přispíváme. Pro obyvatele domů to znamená, že pro ně pracují profesionálové – zaměstnanci ze správy družstva. A pro tyto zaměstnance to zase znamená, že jejich činnost prověřují rovněž profesionálové – zaměstnanci z certifikačních organizací. Tik nám jezdí na pravidelné kontroly. Jsou velmi přísné. Kontroloři se pečlivě seznamují se všemi našimi procesy. Nejdou jen „po papírech“, ale procházejí celé družstvo. Jdou se podívat i na stavby, na garáže. Přímo v terénu kontrolují, jak probíhají stavební postupy. Firmy s námi spolupracující jsou z toho často překvapené.

Tak to bych určitě neřekl. Pochopitelně, že se občas nějaká ta chyba vyskytne. Není to ale chyba systému. Je to vždy chyba konkrétního člověka. Ta se pokaždé musí neprodleně napravit.

Krušnohor působí ve třech městech – v Mostě, Litvínově a Meziboří. V Mostě se staráme zhruba o 14 tisíc bytů, v Litvínově o 3 400 a v Meziboří asi o stovku. Nechceme expandovat do Teplic, Chomutova či jinam, byť nám to nabízela tamější malá družstva. Pro nás platí, že chceme dělat kvalitní správu bytů. A k ní potřebujeme potřebné zázemí. Nedokážeme si představit, že bychom spravovali 200 bytů třeba v Bílině a 200 bytů v Chomutově a neměli k nim zmíněné zázemí. V Bílině a Chomutově bychom ho tedy museli vybudovat. To je však neekonomické a neracionální. Nevyplatilo by se to ani nám, ani bydlícím. Velký počet spravovaných bytů jistě vytváří velké nároky na činnost správy družstva.

Snažíme se maximálně vycházet vstříc našim klientům. Správu družstva máme v Mostě a abychom byli blízko i klientům bydlícím v litvínovské části okresu, zřídili jsme v Litvínově plnohodnotnou pobočku. V úvahách o jejím zřízení jsme přihlédli i k tomu, že výrazně podražila městská hromadná doprava, že se rozšířil časový interval jízd tramvají mezi oběma městy, takže dnes je cesta z Litvínova či Meziboří do Mostu nejméně půldenním výletem za nemalé peníze. Je proto zbytečně, aby klienti jezdili do Mostu. V litvínovské pobočce si vyřídí prakticky všechno – vyjma řešení splátek dluhů. Na dluhy máme speciální oddělení v Mostě. Pokud by klienti chtěli řešit složitější technické záležitosti – ale to jsou jen výjimečné případy – taky by museli zajet do Mostu. V Litvínově vyřeší 80 % a v Mostě asi 20 % svých záležitostí.

Ročně navštíví správu v Mostě a její pobočku v Litvínově zhruba 50 až 55 tisíc klientů. Zaměstnanci správy vyřídí 25 tisíc klientských telefonátů, 500 dopisů, 8 tisíc žádostí a různých podání. Jsou to obrovská čísla. V této souvislosti si dovolím připomenout, že řada správců bytového fondu se holedbá tím, co všechno pro klienty dělá. Většinou to ale není pravda. Těmto správcům hlavně chybí osobní kontakt s klienty. Společnosti tohoto druhu mají jednoho až dva zaměstnance a pár brigádníků, kteří dělají práci doma na počítačích. Klienti proto ani nemají na koho se obrátit a s kým věc osobně vyřídit. Osobní styk prostě neexistuje. Klient se může maximálně sejít se správcem domu, a to ještě jenom v určitých dnech a ve vymezenou dobu. Neměl bych snad ani mluvit o tom, že se tak často děje u piva v hospodě. K nám na správu družstva může přijít kterýkoliv klient. Pokud by se svojí záležitostí neuspěl u konkrétního zaměstnance správy družstva, může se obrátit na vedoucího oddělení. Pokud neuspěje ani u něj, může se obrátit na mě jako na ředitele družstva. Vždy se snažíme klientovi pomoci, vycházíme mu vstříc. Bude-li přesto nespokojen, může se se svým podnětem obrátit na představenstvo družstva, kontrolní komisi a na shromáždění delegátů. Tento systém je plně funkční a je nastavený tak, aby vyhovoval lidem. V drtivé většině taky vyhovuje. Máme tady pochopitelně i kverulanty. Ti si myslí, že všemu rozumějí a že nad ně není. Podle našich poznatků jsou to dost často psychicky narušení lidé, kteří obtěžují všechny instituce kolem – až třeba po prezidentskou kancelář. Stěžují si úplně na všechno. Troufám si říci, že 95 % našich klientů je spokojeno a vyhovuje jim, jak jsou jejich domy spravovány.

Jsme na takový zájem připraveni a v tuto chvíli již mohu sdělit, že se na nás lidé z privatizovaných domů obracejí s dotazy. Jak těmto lidem odpovídáte? Jednak jim děkujeme za zájem a jednak se jim snažíme připomenout, jak to probíhalo v předchozích etapách privatizace, aby se mohli skutečně svobodně rozhodnout.

Privatizace bytového fondu v Mostě byla nastartována v letech 1997 a 1998. Následně proběhla ještě v Litvínově a Meziboří. Otevřeně přiznám, že jsme se o tento proces až zas tak moc nezajímali. Neviděli jsme žádnou možnost spoluúčasti na tomto procesu. Zaskočili nás ale samotní občané. Tenkrát za námi přišli z bloku 200 a záhy z bloků 208, 212 a 226. Řekli nám, že bydlí ve velkých domech a že se nemohou domluvit na ustanovení malého družstva. Na rovinu se nás zeptali, zda by nemohli jít k nám. Odpověděli jsme jim popravdě, že jsme s ničím takovým nepočítali. Protože jsme ale viděli jejich opravdový zájem, slíbili jsme jim, že jejich návrh promyslíme a dáme jim vědět. Rychle se sešlo představenstvo družstva a dalo dohromady koncepci účasti na privatizaci bytového fondu města. Tehdy jsme si řekli, že v Mostě zprivatizujeme zhruba tisíc bytů. Koncepci jsme předložili lidem k posouzení. Ti byli nadšení. Chtěli jít do toho. A ono se potom ukázalo, že lidé sice nadšeni jsou, ale politici rozhodně jejich nadšení nesdílejí. Tehdejší vedení města bylo proti, aby Krušnohor vstoupil do procesu privatizace. Nás to trochu překvapilo. Až po letech jsme pochopili proč mělo město tak negativní postoj. Pochopili jsme to až nyní, v souvislosti s děním kolem rozjezdu další etapy privatizace – dnes si jí moderně říká prodej bytů. Tehdy šlo o rozpracovaný kšeft velkých realitních kanceláří a některých podnikavců. Realitní makléři a podnikavci se nabízeli lidem, přesvědčovali je o tom, jak krásně zvládnou správu jejich domů a bytů. Čas však ukázal, že jim jde hlavně o zpeněžení bytů, které byly v tu dobu prázdné nebo je zrovna opouštěly babičky. My coby družstvo jsme do procesu privatizace vstoupili jako slon do porcelánu. Nevědomky jsme narušili rozpracovaný systém dobrého kšeftu pro někoho. Pro realitky byl náš vstup dost nepříjemný. Měly chuť ho zastavit za každou cenu. Lidé ale byli rozhodnuti, že půjdou ke Krušnohoru. Rozhodli se demonstrovat. Šli na zasedání zastupitelstva. Byli tam desítky lidí. Občané dali politikům jasně najevo, že chtějí privatizovat prostřednictvím již existujícího družstva, do něhož vstoupí. Zakládat nové družstvo se jim pochopitelně zdálo zbytečné. Politici tento protest ještě ustáli, ale ten měl pokračování. Zájemci o privatizaci prostřednictvím Krušnohoru pokračovali ve svém boji podáváním různých žádostí a dotazů. Skončilo to na dalším zasedáním zastupitelstva, kam zase přišly desítky lidí. Protože tehdejší starosta Šulc nechtěl riskovat zpoždění programu zasedání, k čemuž by přispěla vystoupení desítek příchozích občanů na stejné téma, zasedání přerušil a řekl, že se kluby zastupitelů poradí. A výsledek? Bude se moci privatizovat prostřednictvím již existujícího družstva, do kterého lidé vstoupí. To byla velká výhra! Takto jsme vstoupili do privatizace bytového fondu města Mostu a netušili jsme, že pro nás skončí tím, že koupíme domy s 10 tisíci byty. V některých etapách se k nám hlásilo až 80 % bytů. Zbytky si rozebrala malá družstva. Pro nás to znamenalo nebývalý nárůst klientů a taky řadu problémů. Na druhou stranu bylo příjemné, že se z družstva stala velká organizace, která začala být zajímavější pro obchodní partnery – banky, dodavatelské firmy. Svojí velikostí jsme dosáhli toho, že se nám podařilo vyjednat nejoptimálnější podmínky. To platí především pro výhodné splácení úvěrů, práce firem jsou na nejnižších cenách. Pro banky a firmy jsme velice zajímaví, protože jim poskytujeme velký trh. Do roka jsme bydlícím v privatizovaných domech nabízeli byty do osobního vlastnictví. A zase výhodně. Spojili jsme krok vlastního nákupu domu od města s krokem převodů bytů do vlastnictví. Z těchto dvou kroků jsme vytvořili jeden ucelený právní krok. Postup byl velice rychlý. Převedli jsme 90 % bytů a zbytek – asi 1 tisíc bytů – zůstal u nás pro potřeby nájemního bydlení. V domech vznikala společenství vlastníků. Vedle vlastníků však bydleli – a bydlí dodnes – i nájemníci a družstevníci. Lidem jsme slíbili, že jim byty převedeme – a to jsme také splnili. Ještě předtím se v mé kanceláři odehrálo nejméně dvacet setkání se skupinkami pochybovačů. Ti požadovali záruky, že jim byty opravdu převedeme. Poslali jsme je do privatizovaných domů, aby se přesvědčili na vlastní oči. Náš cíl není domy a byty vlastnit, náš cíl je domy spravovat. Někteří pochybovači přesto nevěřili a dokonce si nechali sepsat advokátem předkupní smlouvy, za které zbytečně zaplatili. V převádění bytů do osobního vlastnictví jsme šli tak moc vstříc, že jsme dokonce umožnili převody bytů z babiček na vnuky, z rodičů na syny a dcery, ze sousedů na sousedy. Převod byl výhodný i finančně–vyšelna4400korun včetně DPH, kolků a poplatků za vyhotovení smluv. Těm, kteří si byty koupit nechtěli, jsme nedělali problémy. Prostě jsme jim byty jen nepřevedli. Za deset let od původní privatizace bylo 500 bytů převedeno do vlastnictví následně. Rok a půl jsme při tom drželi původní cenu a potom jsme jen přidali nějaké procentíčko k ceně ke splácení úvěru na koupi bytů, takže i to bylo k lidem velice vstřícné.

To je pravda. Jak už jsem uvedl, museli jsme se vnitřně vypořádat s obrovským tempem nárůstu počtu spravovaných bytů. Nevěděli jsme ani, jak velký bude konečný počet bytů a tudíž jsme ani nevěděli, o kolik pracovníků bychom měli posílit správu družstva. Nůžky mezi počtem bytů a počtem pracovníků se rozevíraly víc a víc. Pro několik pracovnic a mezi nimi i pro několik mužů to znamenalo velké pracovní vypětí. Museli zvládat jednak svoji původní práci, potom správu nových bytů, ale i ostatní úkony související s vlastní privatizací. Pracovali „od nevidím do nevidím“. Když jsme začali vnímat situaci na některém úseku jako kritickou, přibrali jsme tam jednoho či dva nové pracovníky. Takto jsme se dostali na poměr 1 : 400, což znamená, že jeden zaměstnanec se stará o 400 bytů. Pod pojmem zaměstnanec si ale musíte představit úplně všechny zaměstnance – tedy i ty, kteří se správou bytů nepřicházejí bezprostředně do styku, tedy počínaje ředitelem družstva přes sekretářku, podatelnu až po informační kancelář. Uvedený poměr považujeme za unikátní, protože ostatní družstva vykazují poměry jiné – například 1 : 200 či 250. Mají tedy jednoho pracovníka na poloviční počet bytů než máme my. Správa Krušnohoru se může v porovnání s těmito čísly pochlubit dvojnásobnou produktivitou práce. Se vstupem Česka do Evropské unie, s příchodem stavebního boomu v podobě velkého množství rekonstrukcí a oprav objektů do objemu až půl miliardy korun ročně jsme se dostali do dalšího pracovního tlaku, a tak jsme museli rozšířit aparát o inženýrskou činnost a zapracovat i nová pravidla pro účetnictví, což představovalo nárůst počtu pracovníků o pět lidí. Máme velmi efektivně prováděnou správu bytového fondu.

U nás člen platí pouhých 119 korun na bytovou jednotku. Tato částka je v porovnání s jinými plnohodnotnými správci velmi nízká. Tak nízký poplatek si můžeme dovolit právě proto, že jsme velkým družstvem. Poplatek zas tak moc nenavyšujeme. Například já jsem u družstva 11 let. Na začátku pamatuji, že výše poplatku dosahovala 105 Kč. Za uvedenou dobu se zvýšil pouze o 14 korun – na zmíněných 119 korun. Zvýšení probíhalo ve dvou krocích – v prvním došlo k navýšení na 109, ve druhém na 119 korun. To není navýšení nikterak velké. Pokud bydlící nejsou členy družstva, pak je poplatek vyšší, protože je zatížen DPH a pak ještě zdaněním v rámci daňového systému. V případě cizích subjektů, tedy těch, které stojí mimo Krušnohor, je dojednána individuální cena.

Zprivatizovali jsme 200 domů, 11 tisíc bytů. Za celou éru privatizace jsme nepřevedli pouze 2 byty. Stalo se tak na základě žádostí obyvatel domů, v nichž se tyto byty nacházely. Bydlící upozorňovali na skutečnost, že nájemníci těchto bytů jsou velice problémoví. Šlo o konfliktní typy rozhádané s lidmi, agresivní, napadající ostatní bydlící. Vlastníci velmi rychle pochopili, že takový člověk dokáže zlikvidovat pohodu v domě a možnost slušného bydlení. Pochopili také to, že takový člověk jim zhatí záměr na rekonstrukci domu, pokud s takovým záměrem nebude souhlasit. Těmto dvěma lidem jsme oznámili, že jim byty nepřevedeme, protože si to nepřejí ostatní bydlící. Vyhrožovali nám soudními žalobami, ale nebylo jim to nic platné. Dodneška jsou nájemníky. Jinak jsme všem žadatelům byty převedli a nebyly s tím žádné problémy.

V Litvínově jsme taky museli vybojovat možnost privatizovat prostřednictvím již existujícího družstva. Podařilo se to. Začali jsme privatizovat i tam. Převedli jsme 2 tisíce bytů. Snažili jsme se na základě žádostí lidí z Chemopetrolu pomoci i jim. V jejich případě šlo o byty bývalé společnosti B.U.T. Naše snaha byla ale marná. Chemička chtěla za domy neuvěřitelné peníze. Tehdy tam už ve vedení podniku nebyli místní lidé, jako tomu bylo dřív. Na postech byli cizinci a těm jsou problémy našince úplně ukradené. Poslali jsme jim dopis, že pokud se chtějí postavit ke svým bývalým zaměstnancům seriózně a neublížit jim, že jim nabízíme provedení privatizace přesně v tom duchu jako v Mostě. Spočítali jsme jim, kolik by dostali peněz, a řekli jsme jim, že jsme připraveni k seriózní privatizaci jejich bytového fondu. Na nabídku neslyšeli. Domy prodali společnosti Haines a ta chce dnes od bydlících 10 až 15 tisíc korun za metr čtvereční. To jsou ceny, za které se byty prodávají v Praze. Nedivím se, že lidé jsou zděšení, scházejí se, vytvářejí spolky. Ovšem naprosto k ničemu. Haines je soukromá firma, která si koupila bytový fond za miliony a může si s těmito byty dělat co chce. Majitelé Hainesu chtějí vidět prachy, ne spokojeně bydlící lidi. Chtěli jsme pomoci, ale nemohli. Obdobně se vyvinula situace kolem hornických bytů. Lidé v nich bydlící protestovali před radnicí za to, že je nechtějí koupit za vysokou částku, jež jim byla nabídnuta. Chtěli privatizovat za stejných podmínek jako v Mostě.

Byl zapojen, ale výsledek tomu neodpovídal. Tehdy se podařilo rozjednat s vládou a jejím předsedou Jiřím Paroubkem zajímavé řešení. Město by dostalo domy darem, prodalo by je naším prostřednictvím malému družstvu a my bychom převedli byty do osobního vlastnictví. Tehdy se v Mostě prodávaly byty ve zvláštní etapě privatizace za 2 500 korun za metr čtvereční. Primátor Bártl ale odmítl byty převzít darem. Rozjel jsem se proto za starostou Litvínova. Po jednáních zastupitelstvo s postupem souhlasilo, takže se zprivatizovaly hornické byty přes Litvínov. Nabídli jsme obyvatelům, že bychom jim dělali správu bytového fondu. Ve chvíli, kdy se záležitosti kolem převodu bytů zdály být jasné, tak jistý pan Folget, jenž zastupoval bydlící, zapomněl na svůj slib vůči Krušnohoru a lidem začal vyprávět o tom, jak on všechno zařídil a jako důkaz ukazoval všem fotku, na níž byl vyfocen s Paroubkem. Kam to všechno následně vedlo, to už čtenáři zpravodaje dobře vědí z odvysílané reportáže na Nově. Pan Folget coby předseda čtyřčlenného sboru důchodců – řídícího orgánu družstva – porušuje ty nejelementárnější předpisy. Zmínění důchodci nerespektují vůbec nic, nehovoří s lidmi, nepředkládají jim nic z toho, co jim předkládat mají. Prostě je to tragédie. Mezi lidmi roste čím dál tím větší chuť po revoltě. Obracejí se kam se jen dá se žádostmi o radu, co mají s tím svým vedením dělat. Pan Folget způsobuje problémy i Litvínovu. Byty měl převést v průběhu dvou let do osobního vlastnictví, on se ale k ničemu nemá. Jestliže to neudělá, dostane se Litvínov do kolize s pravidlem Evropské unie „de minimis“ a mohlo by to mít pro něj dopady, což si město jistě nezaslouží, protože lidem hodně pomohlo. Jedinou možností je vyměnit vedení družstva. Kuriózní na celé situaci je to, že vládnoucí skupinka čtyř důchodců si usmyslela, že si bude dělat co chce. Pan Folget coby její šéf dělá přesně to, proti čemu kdysi s lidmi protestoval. V rámci privatizace hornických domů dva z nich nevstoupily do hornického družstva a šly rovnou ke Krušnohoru. Udělaly dobře. Mají klid. Myslím si, že i jejich obyvatele jsme přesvědčili o tom, že jsme férový partner, který plní slovo.

Toho se bát nemusíme, protože informovaní lidé dobře vědí, proč jsme se do komunální sféry zapojili. Vědí tedy i to, že město se s Krušnohorem v předchozích letech nebavilo. Debata se starostou, později primátorem Jiřím Šulcem nebyla možná pro jeho arogantnost, jeho nástupce Vladimír Bártl byl sice debatě přístupný, jednou za čtvrt roku jsme pobesedovali o tom, co my, krušnohorci, potřebujeme, ale nikdy nic nedotáhl do konce. Takže výsledek byl zase nula. Naši lidé si tedy řekli, zda by nešlo zúčastnit se veřejného života přímo, aby také mohli do něčeho mluvit. A tak vzniklo Sdružení Mostečané Mostu, jež je plně podporováno Krušnohorem. V prvním volebním období získalo pět volebních mandátů, ve druhém již 18 mandátů a vytvořením koalice s KSČM začalo vládnout městu. Lidé, kteří vyrostli na funkcích v Krušnohoru, jsou dneska radními nebo placenými funkcionáři města. Spolupráce mezi družstvem a radnicí je na vynikající úrovni. Vyměňujeme si informace, projednáváme s lidmi městské záležitosti jako je kácení stromů, rozšiřování počtu parkovacích míst atd., posloucháme názory lidí, vyhodnocujeme je a realizujeme. Když předseda domu například řekne, že potřebuje řešit problém s lavičkami před domem, nemusí už jít na magistrát, protože my tu informaci tam z družstva přeneseme.

Ano, ve spolupráci družstva a města jsme řešili přípravu současné etapy privatizace. Důvod je jednoduchý. Na správě družstva pracují odborníci, kteří jsou schopni s problematikou kolem bydlení poradit. Mělo by se doprodat ještě 6 100 bytů. Ve volbách jsme (SMM) slíbili lidem, že byty prodáme za nízké ceny odpovídajícím cenám předchozích etap privatizace. Protože s privatizací máme již své zkušenosti, byli jsme jejími aktivními účastníky, víme, co můžeme slíbit a taky víme, že sliby splníme, víme i to, že se privatizace dá dělat za velmi příznivých finančních podmínek. My jsme řekli, že se dá privatizovat za 600 korun na metr čtvereční jako předtím. Když se o tom ale začalo jednat v zastupitelstvu, političtí partneři i protivníci se postavili proti takové částce. Zdálo se jim, že 600 korun je málo, protože nemají skutečnou hodnotu 600 korun. Tvrdili, že je zapotřebí přičíst inflaci za roky uplynulé od předchozí etapy privatizace. Vždyť platy lidí, ty tehdy také nebyly tak vysoké jako dneska a chleba jste koupili za poloviční cenu. Uznali jsme, že připomínka o inflaci je objektivní a dohodli se na částce 600 korun plus inflace, což celkově dává 1 042 korun. Jinými slovy řečeno: tehdejších 600 korun odpovídá nynějším 1 042 korunám. Za tuto částku se byty budou prodávat. Také pravidla bylo možno vypracovat tak, aby byla vstřícná vůči lidem a aby eliminovala všechny negativní vlivy z okolí. Nebude se tedy privatizovat na jakoukoliv právnickou osobu, ale pouze na bytová družstva – ať už nově vzniklá či stávající. Důvod je jednoduchý: v jiných právních formách, které nejsou zaměřeny na byty, to může dopadnout špatně. Příklady tady jsou. Když jdete po ulici, vidíte domy krásně opravené, a najednou jediný ne. Zeptáte-li se proč, zjistíte, že je tam jiná právní forma než bytové družstvo. Prostě si z privatizace někdo předtím udělal dobrý džob. Zasáhli jsme do přípravy této etapy privatizace, abychom ochránili lidi. Dopracovali jsme také pravidla o regule z Evropské unie, protože ty jsou pro nás závazná. Privatizace by měla být provedena co nejrychleji, aby lidé nečekali roky. Opravdu chceme, aby do roka a půl byly všechny domy prodány. Následně je povinnost družstev převést byty do vlastnictví.

V těchto dnech jsme byli osloveni lidmi z několika objektů. Dá se předpokládat, že zájem ještě vzroste. Zájemci jsou opět z velkých domů, v nichž si lidé pochopitelně nevědí rady se založením družstva. Mají hrůzu z toho obrovského množství bydlících. Bojí se, že se nedokážou dohodnout na tom, že potřebují nějakou organizaci, která má jasná pravidla, jež si lidé přečtou a vědí, jak funguje. A takovou fungující organizací je právě Krušnohor. Vypadá to tedy tak, že bychom měli pomoci několik domů zprivatizovat. Buďto to uděláme přímo, nebo prostřednictvím malých bytových družstev pro tento účel zřízených a již připravených. Pro lidi to bude maximálně ekonomické, nebude je to stát zbytečné peníze, nebudou muset vynakládat peníze na nesmysly. Je na lidech, jak se rozhodnou. Teď bylo vidět hrozně moc letáčků, inzerátů, bylo slyšet hodně relací v rádiu, to vše od realitních kanceláří. Vymýšlejí takové zvláštní nabídky jako že když lidé vstoupí do družstva, že každý z nich dostane odměnu 2 000 korun. Prostě je to tržní chování typu kup si pračku a já ti dám za odměnu fotbalový míč. V případě bytů by měli být lidé velmi opatrní. Vždycky je třeba si spočítat, proč někdo vráží tak obrovské peníze do reklamy, co od toho čekává. My jako družstvo říkáme na rovinu: chceme spravovat vaše byty za 119 korun měsíčně za jednotku a za existence zcela jasných a průhledných pravidel. Proč se ale tak mocně prostřednictvím reklamy prezentuje realitka? Někde se jí ty peníze přece musejí vrátit. A kde se jí vrátí? No přece na prázdných bytech! S těmi může kupčit. A také různí vychytralci obcházejí bydlící, nabízejí jim, že za ně částku zaplatí a byt napíšou na sebe. No a protože jsou lidé, kteří opravdu nemají potřebné prostředky, tak vychytralcům skočí na špek. Hrozí jim ale obrovská rizika. Musejí si zajistit zřízení věcného břemene, aby v bytě mohli dál bydlet. Ne všechny podbízející se společnosti jsou poctivé. Bydlící nesmějí podlehnout rádoby skvělým podmínkám. Je dobře se zeptat po okolí, jak je kdo spokojený s tou kterou organizací a k ní se přimknout, pokud si se správou bytů nebudou sami vědět rady. Lepší je poctivý správce než dobrodruh, který naslibuje hory doly a nikdo přesto neví, co bude dál.

Výhoda gigantu je právě v jeho velikosti. O té výhodě jsem se už zmínil. Gigant je zajímavým partnerem pro všechny subjekty, kteří s ním spolupracují – například pro peněžní sektor, banky nám dávají výhodnější úvěry za ještě výhodnějších podmínek, nebo vůbec nám dávají úvěry, což je v dnešní době docela problematické. Menším družstvům se může stát, že nedostanou žádný. Neposkytují záruku splacení úvěru. Jako gigant jsme zajímaví pro obchodní partnery. Ti nám nabízejí množstevní slevy a tedy nízké ceny za prováděné práce. Drahé firmy nemohou u nás uspět, a proto nás pomlouvají, jaké prý čachry děláme při výběrových řízeních. Ta jsou však zcela průhledná a každý družstevník či vlastník se může přesvědčit z dokumentace o jejich průběhu. Jako gigant jsme tvrdým partnerem při uplatňování požadavků na plnění technických norem, požadavků na používané materiály. Firmy – leckteré se skřípěním zubů – musejí dělat to, co požaduje velký zákazník. S menšími družstvy se takto firmy bavit nebudou. Máme možnost si zaplatit skvělý pomocný servis, získat různá vyjádření právníků k různým záležitostem, různé rozklady k předpisům apod. Zaměstnáváme stovky a stovky funkcionářů přímo z domů – předsedy, domovníky apod. Máme finance, proto si je můžeme dovolit zaplatit. Malá družstva mohou využít bezplatného právního servisu a musejí čekat, zda a jak jim vůbec někdo poradí. Čím větší subjekt je, tím větší má možnosti. Nehrozí mu kolaps, organizační struktura je postavená na tom, že samosprávy a společenství vlastníků se uvnitř této struktury chovají jako samostatné subjekty. Vede je jejich výbor a předseda. Ten je styčným důstojníkem mezi správou družstva a domem. Dům si přeje a správa družstva zajistí splnění tohoto přání prostřednictvím poskytnutého servisu. Družstevnictví funguje na popsaném principu pořád stejně bez ohledu na to, zda jde o družstvo s 1 500 byty ve 30 domech, či 17 500 byty ve 300 domech.

Možná, že jsme někdy dobře nekomunikovali s lidmi v době, kdy převládly v domě tendence k odchodu. Spoléhali jsme se na to, že když je u nás někdo deset let a náš vztah po celou dobu naprosto spolehlivě funguje, nikdy nebyl žádný problém, že prostě nikoho ani nenapadne odejít. Těch zhruba osm domů, co od nás odešly, daly přednost partě lidí kolem našeho bývalého ekonoma družstva. Ten si usmyslel, že správa bytů je skvělý džob, na němž se dá dobře vydělat. Tento člověk přemlouvá lidi dvojím způsobem. První způsob: Z našich veřejně publikovaných zpráv se dozvídá, kde je nějaký problémový předseda. Zpravidla jde o jedince, který byl lidmi v domě zvolen omylem, protože nikdo jiný funkci vykonávat nechtěl, anebo jde o narušeného jedince, který to nemá v hlavě příliš v pořádku. Léčí si na úkor jiných své mindráky. Tak takové lidi zve náš bývalý ekonom na pivo a nabídne jim, že by měli od Krušnohoru odejít. Mezitím se předseda rozpovídá o tom, jak jeho dům je Krušnohorem okrádán, jak si dělá co chce apod. a ruka je v rukávě. Přitom si stačí dojít na správu družstva a ověřit si, zda takové informace jsou pravdivé. U nás nelze ukrást ani haléř, všechny kontrolní systémy fungují na jedničku. Přesto tento předseda, léčící si mindráky, cítí, že by mohl být ještě větší šéf a začne v domě vytvářet atmosféru nepřátelskou vůči Krušnohoru. Lidé namísto toho, aby použili vlastního rozumu a takového předsedu odkázali do patřičných mezí, začnou se nad jeho výroky pozastavovat a bezmyšlenkovitým hlasováním rozhodnou o odchodu domu ze správy Krušnohoru. Správu jim potom začne dělat člověk, který jí zrovna moc nerozumí a se kterým se po čase rozejdou. Jedním z hlavních argumentů, proč se odchází z Krušnohoru, je, že si budou domy rozhodovat o výběru firem. Našeptávají jim to různé firmy. Řada z nich není schopna u nás projít výběrovým řízením, protože nesplní jeho podmínky. V „odtrženém“ domě přijde zástupce firmy za předsedou a nabídne mu, že když tato firma vyhraje zakázku, udělá mu zadarmo rekonstrukci kuchyně či koupelny nebo rovnou položí na stůl sto tisíc. Rekonstrukci předsedovy kuchyně či koupelny nebo sto tisíc „na prkno“ zaplatí ale všichni lidé v domě – v ceně zakázky. Osvědčenou cestou – a to je ten druhý hlavní způsob – je také využívání žen ze strany pohledného ekonoma. Ty mu skočí na lep a aby mu udělaly radost, trpělivě obcházejí sousedy a vyprávějí jim, jak je nutné od Krušnohoru odejít. Takové jsou praktiky odpojování domů od Krušnohoru. Není to nic o objektivitě fungování družstva. Lež má však krátké nohy, a proto není divu, že se některé domy ke Krušnohor vracejí.

Určite nežije rozmařile, ani nad poměry. Modernost správy je projevem kladného výsledku hospodaření družstva. Celou dobu, co je nové vedení družstva ve svých funkcích – a to už je 11 let – je družstvo pořád v plusových číslech hospodaření. Máme zisky a z těch nutnou modernizaci provádíme. Vždycky jsme se snažili kladné hospodaření promítnout do majetku všech družstevníků. Dům správy družstva patří všem družstevníkům. Zvelebujeme tedy jejich majetek. Družstevníkům a vlastníkům jednotek zpříjemňujeme prostředí pro vyřizování jejich záležitostí a současně zlepšujeme pracovní prostředí úředníků. Tím mimo jiné odbouráváme stres, z jednání mizí nervozita. Peníze investované do modernizace jsou účelně vynaložené.

To je hrozně složitá otázka. Bytová družstva tady existují asi 130 let a stále velmi dobře fungují. Přežila rakousko-uherské mocnářství, první a druhou světovou válku, totalitní režimy, přežila všechny nástrahy. Pořád byla životaschopná a soběstačná. Nikdy a nikdo jim nic nedal zadarmo. Družstva existují po celém světě, v Evropě jsou vládami velice podporována. Problém Česka je v tom, že tady existují velmi „moudří“ politici, kteří se od roku 1990 plánovitě snaží zlikvidovat bytové družstevnictví. Likvidují jej proto, že jsou hloupí a krátkozrací. Nedokážou pochopit, že bytové družstvo není JZD a že to není výplod předchozího režimu. Nechtějí vědět, že bytové družstvo je celosvětově uznávané společenství spolubydlících. Proto tito „moudří“ vymýšlejí zákony, které vytvářejí téměř neřešitelné situace. Jejich výsledkem je existence prasopsů v domech, tedy různých druhů vlastnictví, kdy v jednom objektu máme až tři druhy vztahů k bytům – vedle družstevníka bydlí vlastník jednotky a ještě vedle něj nájemník. Je to naprostá tragédie. Jestliže ale bytové družstevnictví přežilo 130 let, je stále životaschopné, i když mu někteří politici vrážejí kudlu do zad. Družstva si i přes komplikace umějí poradit se správou v domech, čehož názorným příkladem je opět Krušnohor. Nepřátelský vztah družstevník versus vlastník v našem družstvu neexistuje. Naopak. Tuto problematiku jsme pojali celorepublikově unikátně. Jsme jediní, kdo v takto velkém měřítku pracuje s vlastníky jednotek na družstevní bázi. Proto se vlastníci stávají členy družstva a v jejich domech uplatňujeme organizační strukturu družstva formou zvolení domovních výborů, které jsou obdobou družstevních samospráv. Coby statutární orgán si zvolí Krušnohor jako pověřeného vlastníka. Všechno, co domovní výbory projednají a schválí, přenášejí na nás a my to provádíme. My jsme tady od toho, abychom dění v domech drželi v zákonných mantinelech, aby se toto dění nedostalo do rozporu s vyhláškami či normami. Vybudovaný systém funguje perfektně.

Takové nebezpečí nehrozí. Pokud hovoříme o politice na úrovni komunálu, pak to podle mě žádná politika není. Jestliže mám rozhodnout o tom, zda chodník bude asfaltový nebo dlážděný, zda vyměnit pouliční lampy, osvětlit přechody pro chodce na ulicích atd., pak co je to za politiku? Vlastně to není žádná politika. Připomínám, že ač v Mostě spravujeme 14 tisíc bytů, byla předchozí politika radnice taková, že nás zcela stavěla mimo hru. Dění ve městě jsme nemohli nikterak ovlivňovat. Když se propadl chodník před domem, tekla rozmočená hlína ze svahů do sklepů atd., pak nám na magistrátu říkali, že nejsou peníze a že tyto práce zařadí do investičního plánu na příští rok. To se samozřejmě nestalo. Město se s námi prostě nebavilo. Dokonce to šlo tak daleko, že se úředníci ptali lidí odkud jsou a když se dozvěděli, že z domů Krušnohoru, poslali je rovnou k nám na správu družstva. Družstvo ale neumí řešit komunální problémy. Od toho je přece město. Zeleň kolem domů, budování chodníků, pouliční osvětlení, svoz odpadu – to jsou úkoly radnice. Město dávalo našim lidem pořád na vědomí, že jsou něco jiného než obyvatel Mostu. K tomu se nedalo neustále přihlížet. Proto odpovědí bylo založení Sdružení Mostečané Mostu. Proto Krušnohor podpořil vznik tohoto sdružení. Dnes je situace úplně jiná – aktivně se prostřednictvím tohoto sdružení podílíme na veřejném životě v Mostě. Takový postup bych doporučil všem v republice – nejen družstvům, ale i tělovýchovným jednotám, mládežnickým organizacím a podobně. Proto také vycházíme vstříc všem, kteří chtějí prostřednictvím Krušnohoru privatizovat svůj dům. Získají tak nejenom profesionálního správce domu, spolehlivého partnera pro řešení problémů s bydlením, ale získají tak i možnost hovořit do života města. A to si myslím, že není málo.